OSOBNÍ DÉMONI VÁS DONUTÍ DĚLAT RŮZNÉ VĚCI

MNĚ DONUTILY PSÁT

Zkusil jsem se zamyslet nad tím, jak moc je zvláštní to, jak s námi umí někdy život pěkně zatočit. Nejlepší nebo nejhorší je hlavně to, že vše se odráží od našeho každodenního rozhodování v přítomném okamžiku, který kolikrát ne vždy úplně vnímáme. Záleží, jak se k dané odehrané situaci pak postavíme. Zároveň si tak píšeme vlastní životní příběh, který se nám může v budoucnu dost promítnout na životě. Procházíme různými životními zkušenostmi, ať už špatnými nebo dobrými. Procházíme určitým vývojem, volíme si cesty, ze kterých není návratu. Někdy musíme zariskovat, ale pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme pevně věřit, mít disciplínu a vytrvat. Hlavní je ujasnit si kdo jsem, co chci dělat a kým se chci stát.

Já bych to u sebe mohl definovat asi takhle. Ztracen a po letech znovu nalezen aneb ztracený syn se vrátil. Vždy jsem disponoval určitým talentem se ztrácet. V mládí jsem dělal furt nějaké blbosti, takže se stávalo často, že jsem někde bloudil. Dobré bylo právě to, že jsem měl sourozence, rodiče, učitele, trenéry, kteří mě nasměrovali na lepší cestu. Nejhorší je to, když jste v dospělosti tvrdohlavý mezek jako já a k tomu ještě ultra samotář. Když mě někdo někam chtěl nějak nasměrovat, bylo to pro lidi kolem mě strašně těžké, čerpalo to z nich mnoho energie a takhle jsem je od sebe spíše odháněl. A tak jsem svou cestou kráčel v osamění, sám v ústraní. Což místy platí i dnes. Dost lidí mě nemohlo a nemůže pochopit, ale nalezl jsem něco, co mi bezpodmínečně vyhovuje a činí mě to šťastným člověkem. Plus mě posiluje to, že mám za zády špetku lidí, kteří ve mně věří. Když se na to člověk zaměří a čerpá pozitivní energii, vše je najednou strašně super.

Sedl jsem si s kamarádem po práci do hospody a měli jsme si po dlouhé době co říct. Během konverzace mi do očí řekl, že jsem jeho inspirací. Prvně jsem si myslel, že si ze mě dělá prdel, a že z něj mluví alkohol. Následně vysvětlil, jak to myslí a proč tomu tak je. Jeho slova mi otevřela hubu a já ztratil řeč. Řekl mi, že za tu dobu, co se známe, jsem si během různých konverzací stanovil pár skromných cílů. Vtipné je to, že jsem si to ani neuvědomil, protože to co jsem mu říkal, jsem bral jako samozřejmost, jistotu, že své slovo dodržím. Splnil jsem to, a on sám mi vše vyjmenoval, připomněl o čem jsme si kdysi povídali. Dále pokračoval tím, že sice si kladu skromné cíle, ale když mám splněno, snažím se postoupit o další stupínek výše, a mám to nějak rozdělené a postupně si to plním. Přece jen mám co napravovat, za ty roky, co jsem na sebe sral. On to zas má naopak. Vybere si něco velkého a chce to mít hned!

Následně jsem si vzpomněl, že jsem jednou psal článek o inspiraci, který jsem zakončil větou "Mám cíl stát se inspirací, byť bych inspiroval pouze jednoho člověka." Velice potěšující pocit a díku tomu mi naskočil další level motivace. A držím nebo spíš snažím se ji držet stabilně. A tak jsem si řekl, jak pojmenuji tento článek? Zrození blogera? Netuším, zda budu dobrý, to ukáže samotný čas, ale udělám maximum proto, aby tomu tak bylo. Dnes jsem, jaký jsem. Ale jaký jsem byl v minulosti? Kdy se poprvé vynořila myšlenka s rozhodnutím vytvořit si vlastní blog? Pramenilo to z mnoha důvodů, které se vám budu snažit objasnit, a počítejte s tím, že to určitě nebude krátká záležitost, neboť to má nějakou příběhovou linku. Myslím, že by bylo dobré, kdybych se po takovém množství textu představil.

Jmenuji se Libor, narodil jsem se, jak říkali v seriálu Comeback, v drsném kraji, drsných lidí, plného bahna a velkých zubatých žab. Pakliže netušíte kde, tak v Bruntále, kde jsem žil přibližně dvaadvacet let. Vystudoval jsem Obchodní akademii se zaměřením na informatiku. Po škole jsem se snažil uchytit v místních firmách, ale po neúspěšných chvilkových stážích jsem nenašel toužené uplatnění a přínosný efekt. Následné události a problémy s rodinou, s připočtením ne úplně dobrých rozhodnutích mě životní cesta zavedla do malé vesnice na jednom kopci. Bydlím v malém bytě s pěkným výhledem na Olomouc, kde pracuji ve firmě zaměřenou na výrobu čokolád.

Když udělám takovou analýzu sama sebe, musím říct, že jsem dost vybíravý člověk od A po Z, ale k sladkému mám velmi kladný vztah, a to již od mala, protože jsem svoji mlsnou držku neustále topil v moučkovém cukru. Možná proto mám tolik energie, ale dejte mi něco s příchuti kokosu a jsem váš. Víceméně nebyl jsem normální tenkrát, stejně tak jako nejsem normální dnes. Jsem spíš takový podivín, samotář, kolikrát nenápadný, tichý, s menší vadou řeči. Umím být jako každý chlap náramně nesnesitelný, umím se bravurně urazit, umím se nasrat a být prudce impulzivní. Díky bohu se neumím přetvařovat a už vůbec ne lhát. Snažím se být ke všem spravedlivý a upřímný. A nemusíte se bát, umím se i odvázat a být zábavný. Hodně lidí neholduje mému černému až sarkastickému specifickému humoru, se kterým se setkáte v některých v mých článcích. 

Když se vrátím ke svému blogu, vždy jsem měl nějaké představy o tom, že bych chtěl být součásti něčeho velkého. Zároveň má touha hledala něco dalšího, něco mnohem většího až mocnějšího. Hledal jsem smysl svého života a pokládal si nesmírně moc otázek. A víte, co je nejvtipnější? Až ve třiceti letech jsem zjistil, že to mám celý život před sebou, respektive, že to jsem já. Stačilo kouknout na vlastní křesní jméno, ve kterém se skrýval poslední střípek toho, co vyznačuji já sám. Za jméno děkuji rodičům. Našel jsem poslední skládačku. Tohle byla spojitost a jeden z faktorů, jak nastartovat svoji vůli a díky životnímu stylu stabilizovat mysl. Může jít o pouhou náhodu, sám jsem nikdy v nic nevěřil, ale zrovna tohle mě a mou víru v sebe samotného nehorázně posílilo.

Ale je to celkem vtipné. Všude se podepisuji, představuji, seznamuji a podobně. Pak zadám své jméno do Googlu a vida, jak málo stačí k menšímu prozření. Když se podíváme do minulosti, ve starověké římské mytologii a náboženství se vyskytoval zmiňovaný Liber - bůh plodnosti, vegetace a vína. Také známý jako Liber pater, což přesněji znamená stav svobodného člověka, svobodu a volnost. Libor v celkovém významu znamená - "Muž, který dostal do vínku velké množství duševní síly, kterou potřebuje především k neustálému zdolávání překážek, jež mu karma staví do cesty. Mnohdy u něj na prvním místě bývá úspěch a bohatství. Mívá impulzivní chování, kterým si škodí." Což ke mně sedí jak poklice na hrnec. To, že překlad z latiny vyznačuje svobodu, se mi strašně líbí, protože já jsem s ní celoživotně sžit, jen jsem s ní neuměl v minulosti moc pracovat. Krom toho, se mé jméno v různých podobách vyskytuje i v jiných jazycích. V japonštině Riboru, v italštině Liborio, v němčině Liborius a ve francouzštině Liboire.

Aby to propojení bylo co nejpevnější a charakterizovalo to mě samotného, vybral jsem si jméno ve francouzském znění. Teď přichází otázka. Proč to vše dělám? Proč jsem si založil blog? Mrkneme trochu do historie, co vy na to? Myslím si o sobě, že jsem dost přemýšlivý člověk, který nad mnoha věcmi uvažuje a neustále něco hledá " - viz nalezení životní cesty nahoře". V minulosti jsem se spíš věnoval nepodstatným věcem pro život a na vše vyloženě sral. Měl jsem představy o tom, že bych chtěl být součástí něčeho unikátního. Jenže čeho? Nevydal jsem absolutně žádnou energii, nebyl jsem vyzrále schopný a už vůbec ne vytrvalý. V roce 2012 jsem si založil své první osobní stránky, kde se krom hlavního menu zhola nic neobjevilo. Přišly obavy, co by na to řekli ostatní a nedal jsem tomu nic. 

V roce 2013, tedy v trochu pozdějších časech od vytvoření první stránky, jsem byl nucen se osamostatnit. Proč? Popíšu samostatně v článcích. Tím, že jsem žil sám, se skromnost vytratila a dost jsem zvlčil. Figurovala nejen lenost, ale i připouštění si samoty, žití bez rodiny, zlé myšlenky, alkoholové rošády, nezdravý životní sty a kdesi cosi. Když se to shrne v jedno, výsledek je jasný. Není možné, aby se dostavilo něco dobrého, když se pro to nic nedělá. A ještě hůř to vypadá uvnitř člověka. Stál jsem několikrát na rozcestí rozhodnutí. Víte, kolikrát jsem šel tou debilní cestou? To ani nejde spočítat, ani se o to pro jistotu nebudu pokoušet. Ve spirále zlých myšlenek a nevyrovnané mysli jsem nezvládal své emoce a trápil jsem se ve všech směrech. Klamal jsem sám sebe i okolí a nevěděl jsem, co od života chtít. A představte si, že to netrvalo měsíc, ale nějaký ten rok, než jsem dospěl k tomu, že to je opravdu na hovno, ale muselo tomu tak být, abych se stal člověkem, jakým jsem dnes. Byl jsem urvaný jak ze řetězů. Nalhával jsem si, že to, co je v celkovém měřítku pro mě špatné, že je pro mě dobré. Kecy v kleci. Ne, bylo to naopak, zhoršovalo to můj celkový stav. Nejhorší je to, že těch pět let uběhlo strašně rychle a nic moc z tohohle období nemám.

Náběhy motivace pro nápravu jsem měl v roce 2018, kdy mi po blbých zkušenostech s drogami, jistá událost otevřela oči a přišlo mi dobré prezentovat články na již neexistující doméně langis.cz. To bylo v období, kdy jsem začal konečně hledat sám sebe a cítil jsem potřebu se vyjádřit psanou podobou, než se s alkoholem v ruce svěřovat lidem, kterým záleželo, kolik peněz mám v peněžence. Chytat se problémové party, na to jsem měl většinou dobrý talent. A náhle přišlo zajímavé zjištění, že mé závity v palici ještě nejsou tak úplně opotřebované. Jenže po chvíli ten oheň vyhořel a motivace šla dolů, chyběl tomu drajv a pořád jsem měl tak trochu sklony pro špatnosti. Tím myslím občas se někdy vypnout. Někdy... No...

Další pokus proběhl o rok později (2019). Tak nějak jsem cítil, že mě psaní článků něčím naplňovalo, a tak jsem založil další projekt na yamatak.cz. Začínal jsem si určovat, co vše na blogu prezentovat, ale nedržel jsem se toho tak, jak bych chtěl. Přes chválu jsem si dal čas na rozmyšlenou, zda tomu dát šanci. A tak jsem se snad poprvé v životě sám sebe zeptal - jaká je má cesta? Tady jsem si začínal určovat základní priority a vytvoření osobního blogu byla jedna z cest, jak se vymanit ze sevření svých démonů. Tak jsem to začínal brát. Bylo to sice chvilkové, ale dostal jsem chuť na psaní článků a celkové věnování se svému blogu. Protože mě poháněla myšlenka, že mohu tvořit něco svého, protože tak tvořím své hobby, svou značku, i když byla nebo je malá jako zrnko kávy. Říkal jsem si, že musím svou cestu chránit a v příbězích jsem chtěl nabídnout něco lepšího, aby se to dostalo do určité fáze, kdy bych byl spokojený se svou vizí. Například jsem se chtěl věnovat lidem, kteří mají různé problémy. Zajímavé i mírně vtipný je na tom to, že osobní problémy jsem měl já sám, a to jsem chtěl někomu pomáhat? Uvědomuji si, jak to bylo nedomyšlené.

Když jsem si po delší pauze řekl, že tedy půjdu do psaní článku, nebyl jsem spokojený s názvem. Nakonec jsem si vybral netradiční doménu yamatonine.com, kde se začalo pomalu objevovat to, co jsem chtěl. Mělo to jakžtakž hype, ale také jsem si říkal, proč sedět u počítače a zabíjet čas nějakým psaním, nějakou tvorbou, když mohu dělat cokoliv jiného. Mám-li být upřímný, postupem času, co se dívám zpět, jsem hledal jen výmluvy. Jednoduší pro mě bylo jít tou druhou cestou. Cestou leností. Prostě nějaká forma zábavy, mimo disciplínu a vytrvalost. A pak znovu klasika. Nebyl jsem spokojený sám se sebou. Dělal jsem stejnou chybu jako předtím. Klamal jsem sám sebe, vrátil jsem se k cigaretám a ve své samotě jsem si v hospodě popíjel pivka a přemýšlel. Dále mi dost sráželo sebevědomí seznámení s různými holkami. Pak přišla osobní nespokojenost, protože nějaké seznámení nevyšlo anebo nedoceněnost v práci. Neuměl jsem potlačit emoce, podívat se na sebe v zrcadle a říct si hoď to za hlavu, máš nějaké cíle. Ne,! já jsem se tímhle raději sžíral. 

Na své třicáté narozeniny jsem vytvořil touženou doménu yamato.blog, protože mě v té hlavě furt něco svíralo. Spíš taková nuda během pandemie. Přidával jsem si nové a nové projekty. A přitom ty staré s potenciálem jsem ignoroval. Název splňoval mé očekávání, ale bylo to vytvořené, jakoby na truc, na sílu. Investoval jsem do toho celkem dost peněz, na internetu se to zčista jasna zjevilo, ale nic víc. Prostě nezájem, zdar!

Vím, že to bude znít trochu blbě, ale sedl jsem si sám se sebou. Řekl jsem si, že si ještě užiji chvilkové neřesti a půjdu plně do sebe, protože to takhle dál nejde. Uvědomil jsem si, že mi chybělo mnoho podstatných věcí k pořádnému upgradu:

  • Změna životního stylu - Cítil jsem, že v posledních rocích tam byly různé pokroky, ale zároveň jsem si řekl, že musím přitlačit více na plyn.
  • Každodenní disciplína - Pořádně zpacifikovat zdravý životní styl se sportem a ostatními zájmy, kterým se věnuji.
  • Správné rozložení času - To se vlastně váže na každodenní disciplínu. A proto jsem si zavedl deník + diář, abych měl ve všem přehled.
  • Říkat v rozhodujících chvílích ne! - Hlavně v situacích, kdy jsem předem věděl, že to skončí fakt špatně.
  • Rodina, kamarádi a ostatní - Věnovat se více své rodině, stýkat se s nejbližšími přáteli pravidelně a poznávat nové lidi.
  • Změna práce nebo pracovního prostředí - Už to, mě nekonečně sžíralo. Díky stereotypní práci, nepravidelné směnnosti, v kolektivu nastaly taktéž problémy. Změna byla nutná.
  • Ženská - Tohle je téma samo o sobě. Nicméně, nikdy jsem se nevzdal hledat.

A jak jsem na tom momentálně? Nalezl jsem sám sebe, nalezl jsem poslední střípky k tomu, abych byl lepší. A taky, že lepší budu, protože to, co jsem napsal v předchozím odstavci, jsem splnil.. Vše jsem změnil v opak. Samozřejmě je pořád prostor pro zlepšení, o tom není pochyb. Dost mi v tom pomohlo okolí, i mé zájmy. Například kniha od Beara Gryllse, nebo Wima Hofa. Cítím se ve skvělé fyzické kondici. V mém životě nastal zlom. Chyběla mi láska k sobě, láska k životnímu stylu a láska k nejbližším. A trvalo několik let, než jsem na to přišel.

Samotný blog vyznačuje pouze mě samotného, což poznáte na kvalitě stránek. Může to být trochu sebestředné, ale je to tak. Všechny mé zájmy, hobby, a názory budu prezentovat právě zde. Blog vyznačuje i to, co celoživotně zastávám - a to upřímné a pravdomluvné vyjadřování, protože uctívám své hodnoty a jiný nebudu. Vše, co jsem kdy napsal a napíšu, je čistá pravda vycházející ze srdce. Prezentování názorů a svoboda projevu slova, je lákává.

Na co se můžete tedy těšit? Určitě na pokrok. Pokrok mě samotného. Konečně plnění dětských snů., Snad záživné a zábavné články od dětství po dospělost,. připravovaný podcast,. projekt "Boj proti šikaně",. elektronickou knihu, a mnoho dalších staronových projektů. Nebudu dále co spoilerovat. Nastal čas to vše napravit. Jak by řekl český zápasník MMA Karlos Vémola - "Není čas ztrácet čas."